Vybrané studie a stati velkého českého režiséra Karla Hugo Hilara (1885–1935) věnované hercům, herečkám a herectví představují dodnes podnětný příspěvek k teorii herectví, který je současně významným příspěvkem k jeho historii. Zatímco první stati psal mladý kritik, texty psané po roce 1911 jsou podloženy Hilarovou průkopnickou režijní činností, která měla na vývoj českého divadla a podobu českého herectví zásadní a dodnes nedostatečně oceňovaný (protože dostatečně neprostudovaný) vliv. Předkládané studie a stati zůstávají současně zásadně důležitým hlasem v diskusi o vzniku a povaze moderního hereckého umění.
První část souboru je věnována Hilarovým portrétům českých a zahraničních herců a hereček, především Eduardu Vojanovi a Marii Hübnerové, které svým zaměřením současně postihují širší problematiku historie moderního herectví. Druhá část obsahuje studie věnované obecně teorii herectví, a to zejména s ohledem na herecký tvůrčí proces. Třetí část tvoří články, které pojednávají o problematice „morálně-psychologického“ přístupů herců a hereček ke svému povolání. Čtvrtá část obsahuje nejrozsáhlejší (a poslední) Hilarovu studii z roku 1932 O pramenech hereckého tvoření, věnovanou teorii herectví. Výbor doplňuje studie prof. Jaroslava Vostrého, zasvěcená Hilarovu pojetí herectví.
