Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze

Výbor z divadelních recenzí, článků a úvah básníka Jana Nerudy (1834–1891) je zaměřen na herectví Prozatímního divadla. Současně chce poukázat k obecnější problematice podob a způsobů herecké tvorby v období let 1862–1881, kdy se formuje a vyzrává český činoherní soubor v rámci samostatné instituce. Nerudova kritická a publicistická činnost v rámci divadla a herectví zvlášť, jak známo, byla velmi rozsáhlá; při výběru z jeho textů šlo především o praktické doložení základních dobových směrů a tendencí, které měl Neruda možnost přímo sledovat a reflektovat a které tvořily v případě českého herectví 2. poloviny 19. století přirozený dialog mezi jeho komediální a dramatickou podobou. Výběr Nerudových textů dokládá východiska obsažená v doprovodné studii Zuzany Sílové „Ženské a mužské herectví v Prozatímním divadle“. Autorka se zaměřuje na nejvýznamnější představitelky a představitele, kteří jako vzory ovlivnili vývoj moderního českého divadla. Jejich umění dokázal Neruda díky svým mimořádným dramaturgickým schopnostem přesvědčivě a plasticky interpretovat zejména na příkladech rozborů velkých shakespearovských a schillerovských postav i na hereckém účinkování v tzv. společenské hře. Pozornost je soustředěna v případě ženského herectví především na „komediantku“ Elišku Peškovou (1833–1895) a představitelku „hrdinek“ Otýlii Sklenářovou-Malou (1843–1912); zejména tvorbě Sklenářové věnoval Neruda soustavnou pozornost a jeho recenze tak mají co říct k hlubší problematice osobních a tvůrčích předpokladů herečky či herce ve vztahu k postavám, které vytvářejí. U vybraných příkladů mužského herectví se Neruda zaměřuje na postižení rozdílů i styčných bodů v tvorbě představitele „hrdinů“ i „intrikánů“ J. J. Kolára (1812–1896) ve srovnání s charakterním herectvím jeho synovce Františka Kolára (1829–1895) i s velkým mimem Jindřichem Mošnou (1837–1911); výbor zohledňuje rovněž představitele tzv. arénního a salónního herectví.