Praxe světla
Bez světla není vidění, a právě vizuální média jsou naším nejdůležitějším pokusem tuto podmínku zkoumat. Dějiny vizuálních technologií jsou příběhem staletého úsilí o ovládnutí světla.
Sean Cubitt v této knize sleduje původ tří dominantních médií 21. století, tedy digitálního videa, filmu a fotografie. Činí tak skrze dějiny materiálů a postupů, které začínají vynálezem hlubotisku a olejomalby. Všímá si přitom tiskových barev a pigmentů, katodových trubic, barevného filmu, čoček, obrazovek i čipů. Dochází k závěru, že jsme se od hierarchické vizuální kultury, vázané na sémantické hodnoty, posunuli k demokratičtější, ale hodnotově neutrální numerické komoditě.
Cubitt začíná u neviditelnosti černé a odtud postupuje od čáry přes plochu k objemu a prostoru. Líčí, jak se Rembrandt snažil oklamáním diváka dosáhnout čisté černé, a ukazuje vzestup geometrie jako určujícího principu vizuální technologie, který lze sledovat u Dürera, Hogartha i Disneyho. Kořeny klíčových rysů digitálního zobrazování hledá v grafice 19. století, zkoumá střet fyziky a psychologie barvy, zabývá se zobrazením prostoru ve stínech, vrstvách a projekci a rozebírá způsoby časového uspořádání ve fotografii, kinematografii, televizi i digitálním videu. Nakonec se ptá, jaké důsledky z toho plynou pro politickou estetiku vizuálních technologií.
