Jak se kinematografie stala akceptovatelným předmětem zájmu seriózního intelektuálního bádání, vstoupilo po druhé světové válce uvažování o filmu do nové éry. Mnoho způsobů, v jejichž rámci byl film v posledních padesáti letech promýšlen, studován a diskutován, je tématem tohoto vyčerpávajícího přehledu filmových teorií, jež se v Evropě a Spojených státech vynořily po roce 1945.
Francesco Casetti svou práci rozčlenil podle klíčových proudů, jež formovaly podobu filmových studií. V první části své knihy se věnuje padesátým letům a pokusům definovat „esenci“ filmu. Poté rozebírá „oborový“ přístup k filmu, jenž se rozvinul především v šedesátých a sedmdesátých letech – přístup, jenž využívá poznatků a metod psychologie, sociologie, sémiotiky a psychoanalýzy. Závěr Casettiho monografie je věnován „teoriím pole“ – přesahům mezi filmem a politikou, kritice filmových způsobů reprezentace, feministickým teoriím, kulturálním studiím a dalším nově konstituovaným oborům, včetně nového přístupu k dějinám filmu.
Teorie filmu byly původně publikovány v Itálii, kde byly oceněny jako nejlepší akademická publikace roku 1993. Tento první český překlad je doplněn autorovou studií o současném postavení filmové teorie, tak aby byl pokryt i vývoj, který se odehrál v devadesátých letech minulého a prvních letech tohoto století.
Francesco Casetti vyučuje na katedře komunikačních studií a dramatických umění na milánské Università Cattolica, kde rovněž zastává funkci prorektora.
Recenze v časopise Teorie vědy
