Vnímání francouzské divadelní tvorby je v českém prostředí poznamenáno zásadním paradoxem: to, co jí mnozí nelítostně vytýkají, jiným naopak imponuje. Na jednu stranu francouzské divadlo považujeme za mnohomluvné a statické, na druhou stranu obdivujeme schopnost francouzských divadelníků na jevišti „zviditelňovat, zpřítomňovat“ slovo. Kniha Mluvit znamená jednat je nejen zamyšlením nad tendencemi a trendy divadla přelomu 20. století, ale i zprávou o úloze a postavení slova na francouzských scénách. Jde do značné míry o zprávu osobní (je totiž postavena převážně na osobních diváckých zážitcích a zkušenostech pisatelky s francouzskou divadelní kulturou) a dílčí (je zaměřena výhradně na Paříž a její nejbližší okolí), sestavenou ze studií, které vznikaly od druhé poloviny devadesátých let 20. století. Kniha se však nechce zastavit u pouhého popisu a hodnocení konkrétních inscenací; její ambicí je přesáhnout čistě popisnou dimenzi a dospět k jistým zobecňujícím závěrům. Jednotlivé kapitoly se zaměřují na vybrané divadelní fenomény: inscenování klasických textů na současných jevištích, status (a mýtus) Francouzské komedie, stav současné francouzské dramatické tvorby, nedávné výrazné počiny velkých francouzských režisérských osobností, přesahy divadla k jiným druhům a žánrům a konečně i směry v současném francouzském myšlení o divadle. Autorka se snaží ukázat, do jaké míry je francouzská divadelní kultura stále pevně spjata s úctou k dramatickému textu a snahou o kultivaci jevištní řeči; právě stylizovaná jevištní řeč je zde základním specifikem divadelního umění, jehož jsou si velmi dobře vědomi francouzští herci – a to i při častém přecházení z divadla do televize či filmu. Je-li tedy velká část francouzského divadla stále poplatná výroku abbé d´Aubignaca „Parler, c´est agir“ (Mluvit znamená jednat), je to vždy s ohledem na diváka, kterému má být znovu a znovu umožňováno „entendre le texte“, tj. slyšet text a zároveň mu porozumět.
