Jedenadvacet textů této publikace se snaží proniknout do nitra dnešní fragmentalizované audiokultury. Nejde v nich primárně o ohledávání stavebních kamenů, z jichž je současná audiokultura budována. Publikace zkouší hledat výsledný obraz, který tyto jednotlivé kameny společně utvářejí. A také hledá styčné linie, na nichž se může začít odehrávat nová komunikace i tvůrčí rezonance, linie, které bývá často nemožné vytyčit, přestože bývají nasnadě. Publikace pokrývá svým záběrem i stylem široké spektrum fenomenů, bez jejichž reflexe si nelze současnou audiokulturu představit. Od muzikologicky podmíněných reflexí současné hudební scény (Flašar, Dobrovská, Fujak, Pantůček, Ferenc, Klimeš) se průběžné přesouváme do reálií současného umění zakořeněného v různých konceptech práce s jazykem (Adámek, Januš), odkud není daleko k různým typům reflexe umění v rádiu (Jurman, Cseres, Novotný). Hitparádové, blogové a poeticky orientované příspěvky (Klusák, Kokolia, Typlt) přesouvají akcent do míst, kde dochází k reflexi autorských tvůrčích pozic (Palacký, Guštar, Suchánek, Švamberk). Zcela nedílnou součástí kritiky audiokultury je oblast akustické ekologie a z ní vyplývajících specifických konceptů slyšení a zvukové sémiotiky (Trojan, Vojtěchovský). A nakonec – žádná reflexe se neobejde bez jasné vize do budoucna – Givan Belá svou vizí „generativního nanorádia“ celou publikaci zakončuje.
