Česká hudební teorie druhé poloviny 20. století měla několik výrazných vůdčích osobností. Jednou z nich byl prof. Karel Risinger, jehož badatelský zájem směřoval především k problematice moderních forem a typů hudební struktury (viz harmonie, kontrapunkt a tektonika hudby 20. století).
Autoři předkládané monografie vycházejí z Risingerova inspirativního díla a rozvíjejí teoretický
výzkum směrem k netradičním jevům v soudobé hudební tvorbě.